Aj tieto slova Majstra Jána Husa zazneli v kázni Pavla Kašpara, námestníka synodného seniora Českobratskej cirkvi evanjelickej, 5. júla 2013 pri pamätníku Majstra Jána Husa v Brezovej pod Bradlom pri spomienke na 598. výročie jeho mučeníckej smrti.
V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe! Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. Jakub 1, 21b, 22+25
Apoštol Jakub píše, abychom v tichosti přijali zaseté slovo a podle něho jednali. Přijmout slovo. Jaké slovo? - ptá se hned živočich člověk, nalokaný postmoderního vzduchu. Co to je za slovo? Je potřebí dnes jasně říkat, že jde o slovo od Boha, o slovo s velkým S, o slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, o slovo plné milosti, odpuštění a lásky, o slovo plné pravdy, důvěry, jasnosti, zkrátka o Krista Ježíše. To je to slovo, které máme přijímat, na něm se orientovat, na ně spoléhat, z něho vycházet, podle něho jednat.
O takových, kdo slovo přijali a vycházejí z něho, jednají podle něho, Jakub říká: to jsou ti, kteří se zahleděli do dokonalého zákona svobody. A kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není pouhý posluchač, ale i tak jedná – ten je blahoslavený právě pro ty činy.
Vykládám toto všechno dnes, protože si připomínáme Mistra Jana Husa. Hus nebyl jenom posluchačem Božího slova, ale slovo, které od Boha slyšel a přijal, se pokoušel i uskutečňovat, činit, žít, takže - a to je to první, co si z jeho odkazu můžeme odnést, stává se nám zrcadlem, ve kterém my vypadáme se svou statečností, se svým činěním slova hodně chabě, i když se třeba snažíme. Hus nám ukázal svým mluvení a činěním na spjatost pravdy a svobody. Zahleděn do zákona svobody činil, žil slyšené slovo, žil před Boží tváří a tak věrně následoval Krista. A vzkazuje nám do dnešní doby to proslulé, co kázal a psal:
„Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti; neb pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné. Stůjte v poznané pravdě, kteráž nade vším vítězí a mocná jest na věky. Pravda Boží na věky přemáhá, ač na čas poražena bývá. Lépe jest pro pravdu smrti trpěti než pro pochlebování časnou výhodu vzíti. Zlořečený ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí.“
Zdá se nám to možná ujeté, jako z jiného světa, zdá se nám to možná přemrštěné, zastaralé - nebo, zdá se nám to pravdivé? Ta slova jsou silná, až nám běhá mráz po zádech, když si je pustíme moc blízko k tělu. Pravda, kterou drží Hus má jasnost, razanci. On je o ní úplně přesvědčen – hoří pro ni a také pro ni shoří. Ví, že pravda teorie chce praktické osvědčení, vyžaduje pravdu praxe. A přitom nejde o pravdu jeho, jde o pravdu Boží, pravdu biblického slova, pravdu Kristovu, pravdu jako věrnost (emeth), pravdu ve svazku s Bohem.
Je to vůbec možné, pro nás dnes, být tak skálopevně přesvědčeni – říkat, držet, bránit Boží pravdu za každou cenu, není to pro nás příliš razantní, není to moc tvrdá alternativa? My chceme Boží pravdu společně hledat, můžeme po ní toužit, ale držet ji, bránit ji, rvát se o ni, to nám už tak nejde. Právě proto, že ta pravda je Boží, je tak horoucí, nepodržíš ji při sobě, stále uniká, stále nás přesahuje a předbíhá. Ještě za první republiky v Čechách, nevím, jak to bylo u vás, se o pravdě zpívalo a kázalo z plna hrdla. Zpívalo se hrdinně: Kdo za pravdu hoří v svaté oběti … A pravda měla svůj patos, kdekdo o ní burácel. Ale pak přišly ty dvě epochy, hnědá a rudá, ty dvě lekce nelidskosti, a my dnes po nich už tak neburácíme o pravdě. Jsme znejistěni, víme, jak to bylo a jak to je s člověkem, jak na tom jsme. Mluvíme-li o pravdě pak bez jakéhokoli patosu, velmi skromně, skoro se to slůvko bojíme vyslovit, tak se nám nějak vzdálilo, zkomplikovalo, zašmodrchalo. Vůbec všechny patetické pojmy, vše ztratilo tu bujarost a razanci. To jen pár politiků se při různých výročích vykládají, jak věrni zůstávají…
Ale přece… Ježíš přišel, aby vydal svědectví pravdě, byl činitelem slova, zahleděn do Boží svobody, šel až na dřevo kříže. A jsou tu i ti, kteří ho ve víře následovali, i u nás v Česku a na Slovensku, mnozí činitelé slova vydali svědectví Boží pravdě. Nám se pravda stala mnohdy hlavolamem, Rubikovou kostkou, problémem. My se spíš někdy podobáme jednomu politikovi, který pokrčil rameny a zafilozofoval si nad do smrti věrným Kristem: „A co je to vlastně pravda.“ Ale tím našim znejistěním – tím, že nám Boží pravda vybledla a my spolu s ní, - nesnižujeme právě odkaz těch, kteří o ní věděli, kteří se pro ni všeho vzdali, kteří si o tvrdost našeho světa rozbili hlavu? Není naše plachost a rozkolísanost poklonou postmoderní i prastaré lhostejnosti k pravdě? Není to naše - „jistě, je to pravda, ale...“ Není to únik před Pravdou s velkým P, před Kristem a jeho nároky? Už Pilát byl postmoderní. Ježíš a jeho následovníci, mistr Jan i ostatní svědci, zahleděni do Boží svobody, byli vždy víc než současní, vždy překračovali zlhostejnělost a nejistotu své doby.
Pravda vede ke svobodě. To je slovo, které máme my dnes činit, máme k tomu možnost a spoustu příležitostí. Pravda je to pravé z Boha, pravda jako důvěra, spolehnutí, pravda - Kristus, jeho cesta a jeho následování, jeho pozvání ke svobodě, odvaze, naději, pravda jako pramen milosti a lásky.
Pravda je to Boží na rozdíl od falešného, lživého, pokrouceného, na rozdíl od toho, co je Boží jen zdánlivě, co člověk, co církev a někdy i co společnost za Boží určí, co se jako Boží jen tváří, co se bez studu a pokory za Boží jen vydává. To od sebe oddělit, to je úkolem činitelů slova, úkolem svědků, úkolem soli a světla. A pak - jak Jakub radí a Hus a další předvedli názorně - z poznané pravdy, z Krista vycházet, jednat.
Modlitba: Pane, otevírej nás svému slovu tak, aby nás uhranulo, fascinovalo, ovlivnilo, že z něho budeme vycházet a jednat. Pane, prosíme za tvoji církev, kterou máš na zemi. Uč ji poslouchat vždy znovu tvé slovo, slovo, které osvobozuje, dává naději, vede k činu pravdy, spravedlnosti a lásky.
Dej, ať církev nemluví sama ze sebe, ale je to vždy tvé slovo, které je slyšet z jejich úst.
Prosíme, aby uměla naslouchat hlasům, které přicházejí zvenčí, hlasům volajícím o pomoc, ale aby slyšela i hlasy pyšné a bezohledné
Dej, aby na základě tvého slova dovedla mluvit a jednat odvážně, zastat se práva i kriticky mluvit. Postavit se proti násilí, bezohlednosti i zlým věcem a lidem.
Prosíme i za ty, kdo mají funkce v církvi, aby vycházeli vždy a vůči všem z tvého slova.
Prosíme tě za společenství církve, ve kterém žijeme, aby bylo společenstvím, které z tvého slova žije a jedná.
Přimlouváme se za ty, kdo vystupují na kazatelny a berou tvé slovo do úst. Dej, aby to nebylo slovo nudné, ducha prázdné, ale slovo svěží, pronikavé, které přichází od tebe.
Prosíme i za ty, kdo tvé slovo slyší, aby nebyli otrávenými posluchači, ale tvé slovo přijímali a z něho žili.
Prosíme za všechny chudé a potřebné, pronásledované a ponižované, trpící a beznadějné. Do tvé lásky poroučíme všechny nemocné, postižené i ty, i ty, kteří jsou na konci života. Dej jim přátele ze svého lidu.
Prosíme za děti a mladé lidi, aby tě směli poznávat.
Prosíme i za ty, kdo mají úřady a funkce ve státě, aby jednali spravedlivě, podle práva. Amen.
Apoštol Jakub píše, abychom v tichosti přijali zaseté slovo a podle něho jednali. Přijmout slovo. Jaké slovo? - ptá se hned živočich člověk, nalokaný postmoderního vzduchu. Co to je za slovo? Je potřebí dnes jasně říkat, že jde o slovo od Boha, o slovo s velkým S, o slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, o slovo plné milosti, odpuštění a lásky, o slovo plné pravdy, důvěry, jasnosti, zkrátka o Krista Ježíše. To je to slovo, které máme přijímat, na něm se orientovat, na ně spoléhat, z něho vycházet, podle něho jednat.
O takových, kdo slovo přijali a vycházejí z něho, jednají podle něho, Jakub říká: to jsou ti, kteří se zahleděli do dokonalého zákona svobody. A kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není pouhý posluchač, ale i tak jedná – ten je blahoslavený právě pro ty činy.
Vykládám toto všechno dnes, protože si připomínáme Mistra Jana Husa. Hus nebyl jenom posluchačem Božího slova, ale slovo, které od Boha slyšel a přijal, se pokoušel i uskutečňovat, činit, žít, takže - a to je to první, co si z jeho odkazu můžeme odnést, stává se nám zrcadlem, ve kterém my vypadáme se svou statečností, se svým činěním slova hodně chabě, i když se třeba snažíme. Hus nám ukázal svým mluvení a činěním na spjatost pravdy a svobody. Zahleděn do zákona svobody činil, žil slyšené slovo, žil před Boží tváří a tak věrně následoval Krista. A vzkazuje nám do dnešní doby to proslulé, co kázal a psal:
„Věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti; neb pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše, a konečně od smrti věčné. Stůjte v poznané pravdě, kteráž nade vším vítězí a mocná jest na věky. Pravda Boží na věky přemáhá, ač na čas poražena bývá. Lépe jest pro pravdu smrti trpěti než pro pochlebování časnou výhodu vzíti. Zlořečený ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí.“
Zdá se nám to možná ujeté, jako z jiného světa, zdá se nám to možná přemrštěné, zastaralé - nebo, zdá se nám to pravdivé? Ta slova jsou silná, až nám běhá mráz po zádech, když si je pustíme moc blízko k tělu. Pravda, kterou drží Hus má jasnost, razanci. On je o ní úplně přesvědčen – hoří pro ni a také pro ni shoří. Ví, že pravda teorie chce praktické osvědčení, vyžaduje pravdu praxe. A přitom nejde o pravdu jeho, jde o pravdu Boží, pravdu biblického slova, pravdu Kristovu, pravdu jako věrnost (emeth), pravdu ve svazku s Bohem.
Je to vůbec možné, pro nás dnes, být tak skálopevně přesvědčeni – říkat, držet, bránit Boží pravdu za každou cenu, není to pro nás příliš razantní, není to moc tvrdá alternativa? My chceme Boží pravdu společně hledat, můžeme po ní toužit, ale držet ji, bránit ji, rvát se o ni, to nám už tak nejde. Právě proto, že ta pravda je Boží, je tak horoucí, nepodržíš ji při sobě, stále uniká, stále nás přesahuje a předbíhá. Ještě za první republiky v Čechách, nevím, jak to bylo u vás, se o pravdě zpívalo a kázalo z plna hrdla. Zpívalo se hrdinně: Kdo za pravdu hoří v svaté oběti … A pravda měla svůj patos, kdekdo o ní burácel. Ale pak přišly ty dvě epochy, hnědá a rudá, ty dvě lekce nelidskosti, a my dnes po nich už tak neburácíme o pravdě. Jsme znejistěni, víme, jak to bylo a jak to je s člověkem, jak na tom jsme. Mluvíme-li o pravdě pak bez jakéhokoli patosu, velmi skromně, skoro se to slůvko bojíme vyslovit, tak se nám nějak vzdálilo, zkomplikovalo, zašmodrchalo. Vůbec všechny patetické pojmy, vše ztratilo tu bujarost a razanci. To jen pár politiků se při různých výročích vykládají, jak věrni zůstávají…
Ale přece… Ježíš přišel, aby vydal svědectví pravdě, byl činitelem slova, zahleděn do Boží svobody, šel až na dřevo kříže. A jsou tu i ti, kteří ho ve víře následovali, i u nás v Česku a na Slovensku, mnozí činitelé slova vydali svědectví Boží pravdě. Nám se pravda stala mnohdy hlavolamem, Rubikovou kostkou, problémem. My se spíš někdy podobáme jednomu politikovi, který pokrčil rameny a zafilozofoval si nad do smrti věrným Kristem: „A co je to vlastně pravda.“ Ale tím našim znejistěním – tím, že nám Boží pravda vybledla a my spolu s ní, - nesnižujeme právě odkaz těch, kteří o ní věděli, kteří se pro ni všeho vzdali, kteří si o tvrdost našeho světa rozbili hlavu? Není naše plachost a rozkolísanost poklonou postmoderní i prastaré lhostejnosti k pravdě? Není to naše - „jistě, je to pravda, ale...“ Není to únik před Pravdou s velkým P, před Kristem a jeho nároky? Už Pilát byl postmoderní. Ježíš a jeho následovníci, mistr Jan i ostatní svědci, zahleděni do Boží svobody, byli vždy víc než současní, vždy překračovali zlhostejnělost a nejistotu své doby.
Pravda vede ke svobodě. To je slovo, které máme my dnes činit, máme k tomu možnost a spoustu příležitostí. Pravda je to pravé z Boha, pravda jako důvěra, spolehnutí, pravda - Kristus, jeho cesta a jeho následování, jeho pozvání ke svobodě, odvaze, naději, pravda jako pramen milosti a lásky.
Pravda je to Boží na rozdíl od falešného, lživého, pokrouceného, na rozdíl od toho, co je Boží jen zdánlivě, co člověk, co církev a někdy i co společnost za Boží určí, co se jako Boží jen tváří, co se bez studu a pokory za Boží jen vydává. To od sebe oddělit, to je úkolem činitelů slova, úkolem svědků, úkolem soli a světla. A pak - jak Jakub radí a Hus a další předvedli názorně - z poznané pravdy, z Krista vycházet, jednat.
Modlitba: Pane, otevírej nás svému slovu tak, aby nás uhranulo, fascinovalo, ovlivnilo, že z něho budeme vycházet a jednat. Pane, prosíme za tvoji církev, kterou máš na zemi. Uč ji poslouchat vždy znovu tvé slovo, slovo, které osvobozuje, dává naději, vede k činu pravdy, spravedlnosti a lásky.
Dej, ať církev nemluví sama ze sebe, ale je to vždy tvé slovo, které je slyšet z jejich úst.
Prosíme, aby uměla naslouchat hlasům, které přicházejí zvenčí, hlasům volajícím o pomoc, ale aby slyšela i hlasy pyšné a bezohledné
Dej, aby na základě tvého slova dovedla mluvit a jednat odvážně, zastat se práva i kriticky mluvit. Postavit se proti násilí, bezohlednosti i zlým věcem a lidem.
Prosíme i za ty, kdo mají funkce v církvi, aby vycházeli vždy a vůči všem z tvého slova.
Prosíme tě za společenství církve, ve kterém žijeme, aby bylo společenstvím, které z tvého slova žije a jedná.
Přimlouváme se za ty, kdo vystupují na kazatelny a berou tvé slovo do úst. Dej, aby to nebylo slovo nudné, ducha prázdné, ale slovo svěží, pronikavé, které přichází od tebe.
Prosíme i za ty, kdo tvé slovo slyší, aby nebyli otrávenými posluchači, ale tvé slovo přijímali a z něho žili.
Prosíme za všechny chudé a potřebné, pronásledované a ponižované, trpící a beznadějné. Do tvé lásky poroučíme všechny nemocné, postižené i ty, i ty, kteří jsou na konci života. Dej jim přátele ze svého lidu.
Prosíme za děti a mladé lidi, aby tě směli poznávat.
Prosíme i za ty, kdo mají úřady a funkce ve státě, aby jednali spravedlivě, podle práva. Amen.